Takže přání se stalo otcem myšlenky a 18. června 2015 jsme se s Davidem vrátili z dlouho plánované cesty po Itálii, Albánii, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině, Chorvatsku a Maďarsku. 13 dnů, celkem 4835km, z toho 220 km trajektem z Bari do Durres. Nebylo moc času a tak jsem se k fotkám a popisu toho, co jsme absolvovali dostal až teď. Pokud by Vás zajímalo, kudy jsme putovali tak mapa naší cesty následuje, dole je pak popis dne po dni a pár fotek.

6. června - 1. den

Ráno odjíždíme z Prahy, s Davidem se potkávám na Bílé Hoře a kolem deváté vyrážíme směr Rozvadov. Vzhledem k tomu, co nás čeká se nijak necouráme a valíme po dálnici směr Mnichov. Průjezd Mnichovem je ve znamení horka a jediného problému, který nás cestou potkal. Při výjezdu na dálnici směrem na Garmisch mi chcípne motorka. Zajíždím na krajnici a motorka po chvilce v pohodě nastartuje. Počítadlo dojezdu ukazuje nějakých 40km; že by nedostatek benzínu? Zajíždíme k nejbližší pumpě a po krátké pauze a natankování vyrážíme dál.

Do Itálie jedeme přes Brenner, ale volíme neplacené cesty, takže nás navigace vede místy, do kterých bychom se asi jinak nedostali.

První větší komplikace nastává kousek za Walchensee. Už cestou k němu potkáváme v serpentinách hejna policajtů, městečko je jich také plné. U odbočky na ST 2072 nás zastavují a ptají se kam jedeme. Po odpovědi, že do Itálie, nás posílají doleva na placenou silničku kolem jezera - naše původní trasa dál na Wachau nám tedy zůstává zapovězená. Předjíždíme bydlibus a nějakého dalšího loudala a vydáváme se na krásnou trasu kolem jezera takřka prázdnou silničkou. V Jachenau se zastavujeme na oběd, za nějakých 12 Euro se nacpeme k prasknutí a po krátkém odpočinku pokračujeme dál směrem na Innsbruck. Ten míjíme, a protože se schyluje k dešti, oblékáme nepromoky. Začíná silná bouřka, proplétáme se po L39 městečky po druhé straně Brenneru než vede dálnice. Po silnici tečou potoky vody, místy není skoro nic vidět a tak bereme za vděk zájezdní hospodou v městečku Ellbogen. Ubytování je fajn, dostaneme i něco k jídlu, takže pohoda.

7. června - 2. den

Po snídaní odjíždíme na další etapu, plán je dojet někam k Florencii, čeká nás tedy docela velký kus cesty a asi jedna z nejnudnějších etap. Začíná taky pěkné vedro, cestou se zbavujeme oblečení, David končí v triku, já si nechávám jen krunýř; ukazuje se, že i dlouhé cestování v enduro oblečení, které se dá vrstvit podle počasí má své výhody. Vedro je úmorné, italskou vládu asi někdo uplatil a prodal jí stovky značek s omezením na 50km/hod které jsou i na těch nejnesmyslnějších místech. Všichni na ně zákonitě kašlou. Stavujeme se na pizzu pod hradem Castel Pietra a pokračujeme dál. Projíždíme Veronou a v Modeně si dáváme krátkou pauzu. Před Boloní vjíždíme do kopců a začínáme hledat ubytování. Končíme v hotelu Il Crinali v Grizzana Morandi, předtím to zkoušíme v B&B 6Stanco ve Stanco di Sopra  úžasné místo, ale bohužel bylo plno...

8. června - 3. den

Po snídani vyrážíme dál na jih, krajina kolem je nádherná a úzké silničky plné zatáček si opravdu užíváme. Po vzájemné dohodě vypouštíme Florencii, Davidovi slibuji místo toho návštěvu Radda in Chianti, kde jsem kdysi honil po kopcích "kačenku" aby viděl pravé Toskánsko. Bohužel navigace má svůj den a tak končíme čert ví kde. Po výjezdu na sedlo Passo de la Consuma, odkud je nádherný výhled, končíme v nějaké slepé cestě, nakonec se ukazuje, že desítky kilometrů od Raddy. Pokračujeme dál na Assisi, které jsem úplně náhodně naplánoval jako cíl téhle etapy jenom díky asociaci s Františkem z Assisi. Ukazuje se, že to byla trefa do černého, už pohled z dálky na město usazené na úbočí údolí je impozantní. Bez velkých problémů se ubytujeme v hotelu pod městem a vyrážíme do kopce na obhlídku. Prohlížíme si baziliku, chvilku setrváme v kryptě s ostatky svatého Františka a pokračujeme prohlídkou úzkých uliček města. Celý výlet zakončíme výstupem na věž nad městem  plánovaný výhled se víceméně nekoná a tak si dáváme pivo na příjemné zahrádce s výhledem na město.

9. června - 4. den

Ráno pokračujeme směr Neapol, nemáme úplně jasný plán, jen se chceme vyhnout Římu a sehnat bydlení někde poblíž Pompejí, které chceme navštívit. Cesta rychle utíká a tak nakonec nastavujeme Pompeje jako cíl cesty. Po úmorném proplétání předměstím Neapole a samotných Pompejí končíme na parkovišti u kostela. V navigaci zkouším hledat nějaké ubytování když si všimnu nápisu B&B Vittorio&Valentina prakticky přes ulici. David zůstává u motorek a já jdu okouknout co a jak. Po zazvonění mi otevírá sympatická paní domu, má volný dvoulůžkový pokoj, cena je docela slušná, a když mi řekne, že motorky můžeme zaparkovat v chodbě domu, neváháme ani minutu; taky proto, že se blíží bouřka. Večer proběhneme město a brzo po večeři jdeme spát.

10. června - 5. den

Ráno nám domácí říká, že měla se sousedem konflikt kvůli motorkám, a že je nemůžeme nechat podle původní dohody na chodbě domu, naviguje nás na parkoviště kousek za druhým kostelem, kde má nějakého kamaráda, tomu prý zavolá. Uděláme si krátké kolečko nalehko a skutečně nacházíme plácek na kterém parkují auta. S Italem je "super" domluva, prvně říká něco o 5 Eurech, ale když vytahuju desetieurovku, bryskně se jí zmocní. Ale což, mašiny byly přes noc jak v bavlnce a zadarmo v centru Pompejí, tak nás to teď asi nepoloží. Pompeje jsou docela zajímavé, hned po ránu tam ještě není moc lidí. Hlavní ulice, na kterou jsme byli vyslání je bohužel uzavřena, takže se motáme okolo. Jestli mne něco zaujalo tak asi fakt, že ve městě byly desítky jakýchsi bufetů, ve kterých se zřejmě téměř všichni stravovali a že na svou dobu muselo jít opravdu o výstavní město. Projdeme to celé až k domu velvyslance na druhém konci, cestou zpátky už narážíme na zástupy turistů; i vedro začíná být nechutné, takže ještě rychlá návštěva malého amfiteátru, který chci vidět, protože tam Pink Floyd kdysi odehráli svůj koncert bez diváků a pak hurá zpátky na dvě kola. Amfík je plný aparatury a nepřístupný, Flojdi to určitě nejsou, škoda, když už jsem tady, tak jsem to taky chtěl vidět. Projdeme ještě nekropolí a vracíme se zpátky na byt. Skáčeme do lehkých hadrů a vydáváme se na další etapu směrem na jih. Odjezd z Pompejí je úmorný, zácpy, David do mě "reje" abych konečně začal jezdit jako Taloši. Do toho se mi moc nechce neboť GSo je s bočními kufry docela široké a nemám zájem řešit nějaké potíže. V Salermu už to ale opravdu jinak nejde, předjíždíme desítky kamionů a nakonec najíždíme na dálnici A3. Čekám další překvapení od navigace a srážku s mýtnou bránou, ukazuje se ale, že na jihu Itálie mají dálnice zdarma. Svezení je docela příjemné, na velké části jsou vyloučeny náklaďáky a provoz je takřka na nule. Cesta ubíhá a scenérie jsou pořád krásné. Do čela mně začíná tlačit nová vyklápěčka od Sharku, zastavuju na parkovišti, po krátkém průzkumu beru nůž a doslova upižlávám kus gumy nakřivo nalepené v čelové části pod výstelkou. Díky Jožo za Tvůj dárek který pomohl.

Krajina se mění, kolem cesty se začínají objevovat opuncie a začíná to tady vypadat skoro jako na Maltě, kam občas jezdím za dcerou, která se tam usídlila. Cestou nepotkáváme prakticky žádné motorkáře, a když se stavujeme na kafe kousek od Grotaglia, "týpek" z místní kavárny, poté co zjistí, odkud jsme dorazili, uznale kýve hlavou a říká Nedvěd. Asi netuší, jaký mám "vztah" k fotbalu. Po občerstvení jedeme dál a shodujeme se, že dosáhnout Gallipoli, které jsme si dali ráno jako cíl, je reálné. Padesátek na cestách mezi poli zase přibývá, ale spolu se všemi to mažeme, co to dá, a kolem šesté dorážíme do města. Hledáme ubytování, ve městě se moc nechytáme a když na druhé straně ulice, cestou do Čechy údajně oblíbeného letoviska Baia Verde, vidím turistické informace, otáčíme se (naše kecafony od Interkomu jsou v takových chvílích k nezaplacení) a jdeme dovnitř. Vevnitř nikdo a vedle v místnosti to vypadá na nějakou schůzi. Po chvíli se nás ujímá starší pán a hledáme něco volného. Přichází nabídka bydlení na statku kousek za městem, cena je dobrá tak jdeme do toho. Hledání adresy v navigaci nefunguje, padá informace, že si pro nás někdo za moment přijede, což se během pár minut stává realitou. Na slibovaný kousek to v závěru nevydalo, do města docela daleko, ale místo je to velmi příjemné a navíc padá dohoda, že můžeme bez problémů odjet až zítra kolem poledne. Chceme se namočit do moře a tak to přijde vhod, na pláž se pojede nalehko. Večer bereme motorku a jedeme do města na večeři, potvrzují se informace z Internetu, že město příliš nevypadá jako jihoitalské, ulice jsou uklizené a plné lidí. Po večeři, která mi moc nesedla, vyrážíme ještě na krátkou prohlídku starého města a vracíme se domů.

11. června - 6. den

Ráno je mi trošku těžko, mixované opečené ryby jak stálo na lístku a ze kterých se vyklubaly především všelijaké mořské potvory mi fakt nesedly, ale snídaně to docela napraví. Bereme motorky a jedeme na blízkou pláž Pizza Lido. Po kratším hledání přijíždíme na téměř prázdné parkoviště odkud je to na pláž nějakých 150 metrů. Není tam skoro ani noha, jen stažené slunečníky a v dáli borec, který je hlídá. Ukecávám Davida, že na slunci nevydržím, cena 15 euro za slunečník nás ale docela zaskočila když chceme kolem poledne odjet. Lezeme do vody, která je docela studená a jdeme chytat bronz. Klem dvanácté je toho už docela dost, vyrážíme zpátky domů, dáváme rychlou sprchu a hurá na cestu do Bari na noční trajekt. Vedro je stále úměrnější, nedaří se nám najít žádnou, natož pak otevřenou, hospodu; dokonce i většina obchodů je po druhé hodině zavřená takže jídlo řešíme v kousku stínu u otevřeného obchoďáku který nalézáme v San Vito dei Normanni. Do Bari dorážíme se slušnou časovou rezervou, David se mi ve městě na chvíli ztrácí, ale dokážeme se zase najít s pomocí kecafounů. Navigace nás pak žene do slepé ulice, volím cestu do prava, ale je to spatně, otáčíme ze zpátky a po přepočítání trasy konečně vjíždíme na pobřeží lemované přístavy. Budovy trajektu jsou dál než jsme čekali, po zaparkování jdeme vyměnit poukázku za palubní lístky. Čekají nás ještě skoro dvě hodiny lelkování zpestřeného příjezdem velké bandy Italů na Vespách. Kolem sedmé startujeme motorky a vydáváme se najít náš trajekt do Durrese. Po bloudění daném dost mizerným značením v přístavu a nenáročnou domluvou rukama, přijíždíme na trajekt. Ten je největší, jaký jsem v životě viděl. To jsem tedy opravdu nečekal. Směřují nás do nitra lodi, ve které se zatím nachází jen těžký transport s obřím bagrem a pár kamionů. Zajíždíme až docela dozadu a parkujeme motorky. Nahoře dostáváme klíče od kajuty, sice malé ale s oknem a vším potřebným k noclehu dvou unavených poutníků. Vyrážíme na průzkum přilehlých restauračních zařízení s představou, že pivo by bodlo. Samoobslužná restaurace je zatím zavřená, na baru u příjemné Srbky sondujeme jaké pivo má; pokud se spokojíme s Heinekenem, můžeme ho mít. Tak jo a toho večera jich tam ještě pár padlo. Po otevření jídelny si objednáváme jehněčí ragů s rýží  porce je víc než slušná, jídlo dobré a cena opravdu mile překvapila. Loď se pomalu plní lidmi, kolem půl desáté vyrážíme na palubu sledovat odjezd, ale nic tomu nenasvědčuje - v útrobách trajektu mizí další a další kamióny. Nakonec to vypadá, že se parkuje minimálně ve 4 úrovních a to jsem si myslel, že trajektem do Albánie nikdo nepojede... Objednávka lístků 14 dní předem nebyla od Davida vůbec špatný nápad, je zcela plno. Ruch kolem lodi se uklidňuje až kolem jedenácté, vypadá to, že i šíleně gestikulující chlapík, který pořád něco vykřikoval je konečně uspokojen. Zavírají se vrata a po jedenácté se loď pomalu dává do pohybu. Už toho mám docela dost, takže se odebírám do kajuty a usínám jako když mne do vody hodí. Ani monotónní dunění lodních strojů na tom nic nemění.

12. června - 7. den

Budím se kolem půl sedmé, loď se určitě stále pohybuje, ale je vidět, že na palubě se pomalu probouzí život. Zapínám GPS a vidím, že k cíli nám pořád schází nějakých 30km, vzhledem k rychlosti lodi necelých 30 km za hodinu je jasné, že máme ještě minimálně hodinu k dobru. Zkouším znova usnout, ale po sedmé se ozývá nesrozumitelné hlášení lodního rozhlasu, které se začíná s neúnavnou pravidelností opakovat. Chvilku před osmou, poprvé za celý výlet bez snídaně, jdeme vrátit klíče a odcházíme na palubu sledovat přistání. Chvíli po osmé, což je plánovaný čas příjezdu je loď bezpečně uvázána v cíli své cesty. Dáváme tomu ještě pár minut, než opadne nával pěších cestujících (osobáků bylo na palubě jen pár desítek) a sjíždíme výtahem na palubu k motorkám. Netrvá to dlouho a vjíždíme na Albánskou půdu. Čekám, jak to bude vypadat na pasovém a celním odbavení; nikdo neprudí, jen se důkladně opisují data z dokumentů a probíhá kontrola zelených karet. V navigaci už mám zadanou trasu, která by nás měla zavést na legendární SH20 a tak vyrážíme vstříc neznámu. Kousek za přístavem nás nějací chlapi nahánějí na velké parkoviště a melou něco o jakémsi pojištění. Bez velkých diskusí s nimi se vydáváme na další cestu a najíždíme na čtyřproudovku směrem na Tiranu. Registrujeme zvýšenou koncentraci policajtů, nikdo si nás nicméně nevšímá a tak pokračujeme dál. Ve Vore sjíždíme na SH 52, zastavujeme na krátkou snídani; je to pořád jako v Itálii, sladké croissanty a čaj, bereme benzín a hurá dál. Naše trasa by měla pokračovat na SH21 po které bychom se měli dostat na SH20. Pravda je ta, že nic takového jsem původně neplánoval. Že bychom se Černé Hory měli dojet právě touhle proslulou cestou jsem zjistil až po diskusi s Michalem od nás z firmy, který měl stejný cíl. S Davidem, sedlajícím Hondu CBF 600 S, což vůbec není stroj na mizerné cesty jsme se nicméně dohodli, že to zkusíme a pokud by to opravdu nešlo, vrátíme se na záložní trasu, kterou jsem také raději naplánoval.

Takže si to tak valíme dál, projíždíme Shkoder, kde trošku kufrujeme což nám umožňuje trošku nahlédnout do života albánského města. Za kruháčem u Kopliku, potkáváme konečně i první bunkr, kterých má být podle Davida Albánie plná a já dostávám podezření, že nás navigace (zase) žene zase někam jinam, než jsem původně plánoval. Otáčíme se a odbočujeme na plánovanou SH21. Konečně jedeme vstříc horám, charakter krajiny se pomalu mění stejně jako silnice, ze které se postupně stává úzká asfaltka s občasnou dírou, takže tempo jde rapidně dolů. V jedné ze zatáček se uhýbám protijedoucímu náklaďáku, ten zastavuje a po krátkém jazykovém ladění padá velmi slušnou Angličtinou dotaz, kam, že to jedeme. Po té co hlásím, že do Černé Hory se ptají kolik je hodin. Po zjištění, že je něco po dvanácté se dozvídám, že bychom to měli snad zvládnout... Jedeme dál, předjíždíme další náklaďák, supící nahoru a necelý kilometr před Bratoshem narážíme na další dvě nebo tři auta zabírající celou šířku silnice a chlapíka, který nás nekompromisně zastavuje. Následuje debata, tentokrát s použitím rukou a bůhví jakých jazyků po které je jasné, že dál to nepůjde a že bychom se měli vrátit a mělo by to jít objet jinudy.

Dobrá, vracíme se a zkoušíme to po SH42 po které by to, aspoň podle navigace, mělo jít.
V Razemu narážíme na šotolinu a otáčíme se, podle navigace jsme moc nahoře a mělo by to jít někudy níž, ale zase končíme na šotolině. Závěr je jasný, tudy bohužel ne. Ke slovu přichází náhradní varianta přes Černou Horu. škoda, já bych si těch šotolin užil, ale je jasné, že David by trpěl, pokud by to vůbec šlo. Motorka, která nemá ani šusplech, mezi svody jí vyrůstá podivný hliníkový výrůstek, který vypadá zatraceně křehce a jehož poškození by znamenalo zcela jistě konec. Docela by mne zajímalo, co to vlastně je. Obracíme se tedy zpátky a míříme na hranici. Po pravé straně je v dálce vidět na úbočí hory obrovský bílý kříž, ke kterému se dostaneme zítra.

Přejezd hranic nebyl problém, odbočujeme na vedlejší a zase to začíná být hezké. Liduprázdná silnice docela slušné kvality a krásné výhledy. V Tuzi zastavujeme na oběd, dáváme burek se sýrem a masem, moc mi tenhle "štrůdl" nejede, majitel hospody poněkud neurvale naznačuje, že ve 3 začíná siesta a chce zavírat. Platíme a jedeme dál. David se zmiňuje o odbočce k nějakému kaňonu, takže zahýbáme do údolí Cijevny, které je moc hezké. Až následným studiem mapy zjišťuji, že jsme zase byli na cestě k původnímu cíli, ale jestli je to opravdu průjezdné, nikdo neví. Voda je krystalově čistá leč hodně studená, David dává koupel, já si jí odpustím a jen fotím. Po krátké siestě se vydáváme zpět, míjíme Podgoricu a asi po osmi kilometrech odbočujeme na vedlejší silnici TT4. Čekají nás skoro 2 hodiny pohodové jízdy; spousty zatáček, minimální provoz a nádherné výhledy. Cestou do údolí se blížíme k cíli cesty kterým je Kolašín, silnice se trošku kazí, ale jsme přece na Balkáně.

Schyluje k dešti, na okraji městečka míjíme dům s nabídkou bydlení. Nakonec se tam po krátkém hledání ve městě vracíme. Mají volno a Internet takže to bereme, motorky parkujeme u domu a jdeme si dát sprchu. Mezitím se přežene bouřka a tak vyrážíme na večeři. Je znát, že už jsme na horách, teplota vyklesala k rozumným číslům, pljeskavica je vynikající, pivo ujde a tak spřádáme plány co dál. Protože máme docela najeto tak se rozhodujeme, že zůstaneme ještě jednu noc a zkusíme SH20 pokořit z druhé strany a jen nalehko.

13. června - 8. den

Ráno je nádherné, snídáme v garáži přestavěné na jídelnu a vyrážíme na cestu. Prvním cílem je jezero Plav a hranice s Albánií. Sázíme na to, že je sobota a dělníci nebudou na silnici pracovat. Budou, ale k tomu se dostanu. Přejezd přes sedlo skoro v 1600 metrech je super, netrvá to dlouho a po docela pěkné silnici přijíždíme k opuštěné hraniční závoře a dřevěné boudě. Vypadá to, že tam nikdo není, ale po chvíli našeho okounění se objevuje černohorský pohraničník a slušnou Angličtinou se domlouváme na další cestě.

Kouká na Davidovu motorku a říká, že když pojedeme opatrně tak, že by to neměl být problém. Ještě to několikrát opakuje, zvedá závoru a pouští nás dál. Na albánské straně proběhne obvyklá kontrola pasů, pečlivé opsání údajů z nich do obrovské knihy a vyrážíme vstříc dobrodružství. Čeká nás malý kousíček asfaltu, který se postupně mění na poměrně kvalitní nezpevněnou cestu, občas je to horší, občas lepší. Postupně vystoupáme do sedla - 1300 metrů nad mořem a pak začíná sešup. David musí hodně opatrně, cesta je místy plná šotoliny; v protisměru jsme potkali pár aut, která se opravdu trápila, za mokra by to asi bylo pěkné "maso". Okolní scenérie jsou ale úžasné, jen se pořád bojím, jestli zase nepofrčíme zpátky. Já na GSu bych si to asi užil, ale David by si asi hrábnul až na dno. Postupně se propracováváme k řece  a jsme ve stejném údolí Cijevny jako včera, jen z druhé strany. Jen ta jistota co bude dál nám pořád chybí. Narážíme na nově vybudovaný obchod s restaurací, kolem stojí několik ojetých Medvědů a motají se tam chlapi i ženské ve svátečním. Zastavujeme a jdeme se zeptat na nějaké jídlo. Jsme ujištěni, že jídlo bude, Eura berou, takže si objednáváme rybu a odpočíváme... Uklidňuji Davida, že ti "medvědáři" přece museli přijet zespodu a že to tedy dneska určitě projet půjde. Po chvilce se sešlost rozchází, nakládají nákup a míří do hor. Trošku šok...

Takže jedeme dál. Za chvíli narážíme na partu chlapů stavějících propustek, vybuldozerovaná cesta se rozšiřuje, postupně se nám uhýbá válec pak bagr který na nás troubí, nevíme proč, ale jedeme dál. Ještě kousek trápení a najednou narážíme na skvělou asfaltku, vůbec tomu nechceme věřit. Asfalt pokračuje a netrvá to dlouho a velmi slušným tempem vjíždíme do nádherné série zatáček spojených úseky po vrstevnici. Zastavujeme na vyhlídce nahoře v sedle. Nerez, sklo. Bože co to je? Grossglockner? Při pohledu dolů poznávám fotku, kterou znám z webu Dvacet nejnebezpečnějších silnic světa. Jeden drobný rozdíl by tady ale byl. Na ní je ještě šotolina. Takže jedna legenda končí a nám je jasné, že jsme měli kliku. Jestli to natáhnou do Černé Hory bude to sice nádhera, ale dobrodružství už to moc nebude. Na pár posledních serpentinách zastavujeme a děláme fotky, David se otáčí a uvidí gigantický bílý kříž. Tak sem jsme asi měli včera jet ale nelitujeme toho, cesta z kopce dolů byla v naší sestavě asi pohodlnějí. SH 20 pokořena, cíl splněn.

Přes hranice se vracíme stejně jako včera, jen volíme trasu po E65. Taky moc hezké a v hospodě na náměstí v Kolašíně je zase dobře.

14. června - 9. den

Den D, dneska nás čeká kaňon Tary a Durmitor - něco, co se tady prý nesmí minout. Mám trošku obavy, jak to bude vypadat, přes Durmitor mně Garmin při plánování vůbec nechtěl pustit, musel jsem povolit nezpevněné cesty a ještě zadat průjezdní bod někde v půlce trasy přes tohle, prý nádherné, místo. Vjíždíme do údolí Tary, je to nádhera, asi bych musel pořád stát abych udělal fotky a tak raději jedu a jen se kochám. Skály porostlé obrovskými stromy, strmé stěny, nádhera. Po pravé straně se objevuje most, který jsem viděl na spoustě fotek, zastavujeme a fotíme taky. Pár desítek metrů dole vyvěrá ze skály malá řeka, úžasné místo. A ta voda se musí někde nahoře brát, jaké to tam bude?

Za mostem je bufet, chci udělat nějaké fotky a David si dává kafe. Zajíždíme na parkoviště a potkáváme bandu Ostraváků na GSech. Následuje velké vítání, jedou do Albánie a chtějí taky zkusit SH20. Popisujeme jim naše zážitky, potvrzují, že Durmitor nesmíme minout a že je to v pohodě, tak aspoň něco. Loučíme se a vydáváme se každý svou cestou. Shrnu to jednoduše. Jeďte se tam podívat, určitě nebudete litovat...

Po obědě pokračujeme do Bosny, jen si říkám, jestli už těch hor, údolí, tunelů a zatáček není nějak moc. Každý kousek cesty ale nabízí nová panoramata a kochání pokračuje. Blížíme se ke Gacko, kam jsem naplánoval cíl další etapy. Sjíždíme k městu a vidíme elektrárnu a obrovský povrchový důl; tady se nám bydlet nechce, takže se vracíme kousek zpátky. Míjeli jsme nějakou přehradu a David navíc říká, že viděl odbočku k nějakému motelu. Motel je bohužel vybydlený, přehrada obklopena domorodci a zjevně používána k rekreaci, ale bydlení tady žádné není. Zkoušíme to ještě dál a končíme na šotolině u hřbitova za nějakou vesnicí - dál to nevypadá líp, takže se potupně vracíme zpátky do města. Zkouším zadat ubytování do Garmina, ale všechny hotely jsou zavřené a vybydlené, celkový dojem nic moc, mírně řečeno. Zajíždíme k pumpě a ptáme se na nějaké ubytování. Pumpař se ptá kam jedeme a po zjištění, že na Mostar nás posílá do sousedního městečka, kde by měl nějaký hotel být. Schyluje k dešti a tak za to tahám, už jsem unavený a nechci zmoknout. Lézt do nepromoků se mi nechce už vůbec. Vidím se spíš se sklenicí piva v ruce a v očekávání dobré večeře. Vjíždíme do Nevesinje, kousek od odbočky do centra vidím policajta, zastavuji a ptám se na hotel. Říká, že hotel nefunguje a posílá nás zpátky, že je tam nějaký penzion. Pravdu máš hodný policisto. Nad kavárnou je pár příjemných pokojů, večeři dostaneme a motorky můžou být přes noc v garáži. No není to luxus? 

15. června - 10. den

Plánujeme další trasu, chtěli bychom vidět Sarajevo, kromě toho David přichází s ideou navštívit "největší pyramidu na světě", která se má údajně skrývat v kopci u městečka Visoko. Ráno sedáme na motorky a vydáváme se vstříc další nezpevněné trase která by nás měla přes údolí Neretvy dovést do Sarajeva. Vracíme se kousek zpátky a za Kifino Selo odbočujeme na R433. Cesta je v docela dobrém stavu takže David jede svižně, nakonec z něj toho enduráka udělám, jen to bude chtít jinou motorku. Pro mne jeden z úseků, kdy si to fakt užívám. Dostáváme se na náhorní plošinu, krajina je zase jiná a je se pořád na co dívat. Míjíme zbytky středověké nekropole po které zbyly už jen velké kameny. Cestou jsme potkali snad jediné auto a taky chlapa s lopatou. Až později mi došlo, že to byl cestář, který opravoval díry - místy byly totiž vidět na cestě kousíčky tmavší hlíny. Po nějakých 18 kilometrech sjíždíme nekonečnými serpentinami dolů k Neretvě. Kolem mostu je malá vesnice s minaretem, u mostu bufet, ale nikde nikdo. Jedeme dál, silnice se po pár kilometrech zlepšuje a tak nám to pěkně odsýpá. V Kalinovniku nás poprvé a naposled za celou cestu zastavují policajti, prohlídnou doklady a bez jakéhokoliv pruzení nás vypouštějí na další cestu. Před Sarajevem se stavujeme na oběd v "pečenarni", porce jehněte je luxusní a po krátkém odpočinku se jede dál.

Srajevem pouze projíždíme, jako první náhled nám kolečko centrem stačí. Shodujeme se ale, že by to asi stálo za delší průzkum, jen náš časový rozvrh je neúprosný. A je tam přece ta úžasná pyramida kterou musíme vidět. Ve chvíli, kdy se k ní blížíme, začíná pršet, zastavujeme pod dálničním mostem s pyramidou na dohled a čekáme, až se voda přežene.

Je vedro a tak se nám do nepromoků nechce. Je zcela jasné, že pyramida je jen obyčejný kopec, který se svým tvarem pyramidě možná blíží, ale realita je zřetelně jiná než obrázky na Internetu doplněné hezkými čarami. Projedeme Vysoko a vracíme se zpátky. Zadávám do Garmina směr na Mostar a vyrážíme dál. Navigace nás prožene pod dálnicí a postupně se ocitáme na uzoučké asfaltce. Míjíme odbočku, do které bychom měli jet, ale leží tam nějaká větev, takže pokračujeme dál. Cesta je ale čím dál tím užší a nám je jasné, že tudy to asi nepůjde. Vracíme se tedy zpátky, míjíme větev a za chvíli už jsme zase na šotolině. Naladěni dopolednem pokračujeme dál, ale cesta se rapidně zhoršuje. Začínám mít pocit, že to není vůbec dobré a říkám Davidovi, že to pojedu omrknout. Následuje krátký úsek rozbité cesty, na který navazuje asfalt, David se vydává za mnou a já jen slyším v interkomu nějaká nehezká slova. David se válí i s motorkou. Dávám mašinu na stojan a jdu mu pomoct stavět. Nic moc se nestalo, ale výsledkem jsou prasklé a odřené plasty na levé straně jeho Hondy. Cesta pokračuje dál do kopce, říkám, že to pojedu ještě zkouknout dál. Přes cestu teče stužka vody a je to tam pěkně vymleté od nějakého traktoru. Je mi jasné, že tady končíme - vodu přejedu, zastavím, znovu se rozjíždím a už se taky válím. Na vlhké zemi mi ustřelil zadek a levá noha je, jak už to občas bývá, moc krátká. Jedeme zpátky, navigace najednou ukazuje do údolí na odbočku, kterou jsme předtím minuli a tak to jedu znova omrknout. Je to sice pořádný padák, ale po asfaltu a končí dole ve vsi, což nám dává šanci na vysvobození. Díky milý Garmine za další dobrodružství.

Tudíž končíme znovu v Sarajevu, tentokrát v odpolední špičce; je vedro a padá na mne únava, na krátkou chvíli si zase říkám, jestli už toho nebylo opravdu dost. Shodneme se, že začneme hledat nějaké bydlení, za Sarajevem nenacházíme nic co by nás zaujalo a tak pokračujeme dál. Opovrhujeme motelem, který nám připadá už z venku příliš vybydlený a dojíždíme do Konjic. Za městem nacházíme u vody motel, ten vypadá docela dobře a David to jde osondovat. Cena je slušná, interiér nevypadá taky zle, takže zůstáváme. Po příchodu na pokoj už to taková sláva není a korunu tomu dává koupelna. Marně zaříkávám Poseidona a Jugoslávské bojlery, teplá voda neteče a neteče a ani sprcha není v ideální kondici. Tak 80% vody odtéká jinudy než by mělo. Se skřípěním zubů se umeju studenou a vyrážíme do města. V centru mají přes Neretvu krásný most, u kterého nacházíme příjemnou zahrádku, dáváme Sarajevsko a čevap což nás tak nějak smiřuje s realitou. Pokud to někdo dočte až sem a do Konjic se třeba někdy dostane, tak přímo u mostu je krásný malý hotýlek. Ten má na pohled lidský rozměr a věřím tomu, že tam teplá voda poteče.

16. června - 11. den

Snídaně kupodivu docela ušla, startujeme stroje a vydáváme se do Mostaru. Nevím proč jsem si myslel, že kolem Mostaru to na motorce nebude hezké, cesta je moc příjemná, jenom to vedro... Přijíždíme do města a Garmin nás tentokrát nezklame a navádí nás do správné ulice. Chlapík hlídající parkoviště nás posílá dál, parkujeme kousek od mostu u dalšího kolegy, který nás kasíruje a slibuje, že nám pohlídá i helmy. Přes poměrně brzkou dobu se okolí mostu plní rychle lidmi. Projdeme se tam a zpátky, cestou zpátky koupím Ivaně pravý hedvábný šátek a za půl hodiny už zase sedíme na motorkách. Cestou z města projíždíme alejí úžasných platanů a mizíme vstříc dalším dobrodružstvím. Cesta utíká a kolem poledne si říkáme, že už by to chtělo nějaký oběd. Před námi se otevírá výhled na Ramsko jezero, takže si s troškou naivity říkáme, že oběd nebude problém, ale nějak to nevypadá vůbec dobře. Nikde nic. Nakonec zatáčíme na poloostrov který do jezera vybíhá a zas nic. Pokračuji tedy dál a až na úplném konci cesty přijíždíme k penzionu. Jdu dovnitř a ptám se jelo? Odpověď je pozitivní, kluk, který tam obsluhuje, hlásí, že nic moc nemají, ale že můžeme dostat nějaké pečené maso. Nakonec se z tohohle oběda vyklube jeden z nejlepších, jaký jsme cestou měli. Dáváme opravdu důkladný relax, místo je to nádherné a mně pořád vrtá hlavou proč kolem není spousta penzionů, pláže a první turisti. Dáváme se do řeči s obsluhou a dozvídáme se, že hladina jezera kolísá o víc než 50 metrů a že v létě je vždycky vody pomálu. Tak proto, každopádně i tak zvažujeme zůstat na noc, ale nakonec se rozhodujeme, že popojedeme o kousek dál; na webu nacházím krásné bungalovy nad jezerem v městečku Jajce a tak se vydáváme na další cestu. Projíždíme přes Gornji Vakuf, kde jsem si před pár lety náramně užil enduro a skrz bouřku, která nakonec nepředvedla to, co slibovala, přijíždíme do kempu, který je kousek za "Vejci (?)". Přede mnou stojí dva Angláni, kteří mají stan a odcházejí spát, já ale dostávám informaci, že nemají nic volného. Ve městě jsou rybářské závody a postel prý neseženu nikde.

Takže plán B - vypouštíme prohlídku města zapsaného v UNESCo, do navigace zadávám Zenicu, kterou jsem původně plánoval jako cíl téhle etapy a jede se dál. Zase nás to žene někam do hor, cesta vypadá podezřele a najednou končíme u zákazu vjezdu do nějakého dolu. Garmin má asi zase svůj den. Vracíme se zpátky, přejedeme kus šotoliny a cesta se najednou zlepšuje, zato s počasím to asi dneska nebude nic moc. Začíná být zima a po pár kilometrech sjíždíme zase na šotolinu. Dívám se do navigace - dalších 30 km žádná křižovatka, takže to Davidovi radši ani neříkám a jedeme dál. Míjíme rozstřílené baráky, stopy války jsou tady v horách všudypřítomné a vůbec to na mne nepůsobí dobře. Nějak nechápu, co si tady lidi v těch krásných horách, kde život ani tak nebude jednoduchý, mohli udělat, ale hlavně, proč?

Asi po 15 kilometrech najíždíme na asfaltovou R-13 která nás stáhne do údolí. Opět se schyluje k dešti, projíždíme městem s paneláky, které mají zalátané díry po nějakých střelách cihlami a těsně před tím, než se pořádně rozprší, nacházíme po levé straně motel. Vracíme se zpátky, jdu se zeptat na bydlení a za chvíli už parkujeme ve dvoře a jdeme bydlet. Za tu cenu je bydlení naprosto luxusní, dostaneme večeři, nějaké to Sarajevsko a pak hurá na kutě. Shodujeme se s Davidem, že už toho bylo docela dost a tak plánujeme zrychlený přesun domů. Přes Internet udělám rezervaci bydlení v Hevízu s tím, že dáme koupel ve zdejším termálním jezeře a pak už to nejrychlejší cestou vezmeme domů.

17. června - 12. den

Vstáváme do uplakaného rána, je zima, tohle nebude žádná pohoda. Oblékáme rovnou nepromoky a vyrážíme. Něco není dobře, skoro nic nevidím, zastavujeme a já si hledí helmy stříkám čističem, který by měl odpuzovat vodu. Trošku se to zlepšuje, ale i tak je to hotový očistec. Místy nevidím skoro nic a doslova se modlím, aby to už skončilo. Teploměr padá někam k 8 stupňům a cesta se zdá nekonečná. Naštěstí se plní předpověď a před Banja Lukou konečně přestává pršet. Docela úleva. Za městem nás navigace posílá na dálnici, projíždíme opuštěnou mýtnicí, ale protože mám v navigaci zakázány zpoplatněné cesty, jedeme dál. Jasně, trest přichází, ale nestálo to nakonec moc. Na hranici s Chorvatskem je to docela v pohodě, jen dobu čekám u semaforu před vjezdem do celního prostoru, borec z kamionu ve vedlejším pruhu mi ukazuje, že mám popojet kousek dál ale pořád nic. Nakonec se v dáli objevuje mávající celník a tak jedu dál. Asi je to BMW moc plastový nebo co...

Valíme Chorvatskem směrem na Daruvar. Krajina je pořád docela hezká, ale přibývá vybydlených domů, místy to odhaduju tak na 80%, skoro všechny mají nasprejované nápisy prodaje. Lidi jsou zvířata a válka je fakt hrozná věc. Opravdu to máme to domů takový kousek?

Nedaří se nám najít rozumnou hospodu, takže opět obědváme stylem obchoďák. Lídl v Daruvaru je docela dobře zásobený, mají dokonce Budvar. Už se asi opravdu blížíme domů. Průjezd Maďarskem je bez problémů, hodinu před příjezdem do Hevízu volám domácímu a kolem páté se s ním scházíme u apartmánu. Bydlení super, motorky můžeme dát do garáže a rychle vyrážíme na "koupák". Zavírá se brzo.

Termální jezero v Hevízu je kapitola sama pro sebe, vřele doporučuji vyzkoušet, jen se připravte na davy lidí a lázeňské ceny ve městě. Po příjemném vykoupání hledáme hospodu kterou nám domácí doporučil včetně slevového kupónu. Jídlo je dobré, jen ten kupón si tak nějak strčte za klobouk, když chcete platit kartou.

18. června - 13. den

Dneska už není co řešit, nemáme žádnou snídani a tak se, po krátké diskusi, rozhodujeme pro jídlo na cestě a kolem osmé vyrážíme domů. Maďarsko je sice taky zajímavá země, ale tady už nemáme žádné plány, cesta utíká, kolem jedenácté míjíme Bratislavu, na Devíti křížích se loučím s Davidem a o půl druhé parkuji motorku doma před garáží.

No, bylo to krásné, ale doma je přece jen doma.

Každopádně tenhle výlet stál za to a Balkán vidím jako hodně zajímavý cíl dalších cest. Doufejme, že tam ale i tady bude klid. V Itálii jsme zatím potkali jen pár zevlujících "návštěvníků", ale v době, kdy tohle píšu už je bohužel všechno tak nějak jinak.

Sepsáno na podzim 2015, zveřejněno v září 2016.

Spousta fotek je (v zaheslované části, zasvěcení ví) tady.